Důchodová reforma*

Chceme důchodový systém, který bude udržitelný, spravedlivý a zajistí každému důstojné stáří. Současný průběžný systém toho samostatně schopen nebude. Stárnutí populace a s tím spojený pokles počtu ekonomicky aktivních a nárůst počtu (nejen) starobních důchodců vedou k nevyhnutelným deficitům. Ty dopadnou převážně na budoucí ekonomicky aktivní, kteří ponesou vyšší daňové či dluhové břemeno, a navíc budou mít v budoucnu ze systému nižší penze než současní důchodci. Náhradový poměr (průměrný důchod vůči průměrné mzdě) totiž bude výhledově výrazně klesat.

Máme ale jedinečnou šanci! V nejbližších letech se důchodový systém ocitne v přebytcích, a to v letech 2026 až 2042, které můžeme využít k vybudování fondového spoření („II. pilíř“) pro ty, kteří ponesou budoucí zátěž. Pokud tuto možnost nevyužijeme, tak se uzavře šance na férovou společenskou dohodu. Pokud ho využijeme, dokážeme budoucím generacím zajistit důstojné stáří. Solidarita mezi generacemi je základem tohoto systému a musí zůstat zachována.

Vnímejte prosím naši reformu jako součást širšího úsilí o udržitelnost důchodového systému. Reforma sama o sobě 1. pilíř před demografickou krizí nezachrání. Parametrické změny (důchodový věk, valorizace, zpřísnění pro předčasné důchody) zůstávají bohužel nutné. Věříme ale, že můžeme změnami dosáhnout spravedlivějšího a štědřejšího důchodového systému pro (nejen) budoucí generace.

Naše změny „neprojídají“ peníze z 1. pilíře, diverzifikují rizika do dvou nezávislých zdrojů, zachovávají mezigenerační smlouvu v období demografického nátlaku a vytváří dlouhodobý prostor pro postupnou optimalizaci 1. pilíře, až generace s vlastními úsporami začnou odcházet do důchodu.

Připravili jsme konkrétní návrh, který právě držíte v rukou. Věříme, že českou důchodovou debatu posune zase o kus dál.

Chceme v České republice nastartovat to, co (nejen) na Západě desítky let funguje: aby si lidé celý život vytvářeli vlastní úspory na důchod, které se jim zhodnocují, a nemuseli se v penzi spoléhat jen na to, co stát zrovna rozhodne vyplatit. Dnešní průběžně financovaný systém má svoje místo. Poskytuje základní zabezpečení a tuto garanci nikomu nebereme. Aby ale měli lidé v penzi opravdu důstojné stáří, musí stát vedle něj postupně rozjet i kapitálový pilíř, tj. peníze, které pracují, místo aby se rozpouštěly ve výdajích státu.

Reforma stojí na dvou paralelních zdrojích financování, ze kterých prostředky proudí na osobní penzijní účty občanů u nového Národního penzijního správce. Tam se budou peníze zhodnocovat, a na důchod si tak výrazně přilepší.

První noha je příležitost na spravedlivou společenskou dohodu, která za několik let skončí. Druhá noha je potom stabilní příjmem kapitálového pilíře. Dohromady zvedají reálný náhradový poměr pracujícího člověka z dnešních ~37 % poslední mzdy (samotný 1. pilíř) na 57–67 % v okamžiku odchodu do důchodu. Přiblížíme se tak náhradovým poměrům západních zemí, aniž bychom výrazně zvyšovali výdaje na důchody.

co ukazuje projekce nrr

Důchodový systém je průběžně financovaný: dnešní pracující platí odvody, které pouze „přetečou“ rovnou současným penzistům. Nespoříme, nemáme žádný osobní účet. Za to máme nároky a práva, které ale bude muset někdo zaplatit…

Tento model mohl fungovat, když bylo ekonomicky aktivních 5 lidí na každého důchodce. Dnes je poměr 3 : 1 a v roce 2050 bude pouhých 2 : 1. Matematika je neúprosná.

Náhradový poměr (průměrný důchod vůči průměrné mzdě) bude trvale klesat, zatímco výdaje na důchody jako podíl HDP po dočasném zlepšení znovu porostou. Právě toto „okno“ chceme využít.

za prvé*

Vybudovat nový kapitálový pilíř s individuálními osobními účty pro každého občana, který bude spravovat nezávislý Národní penzijní správce podle vzoru švédského fondu AP7 (funguje od roku 2000, dnes spravuje úspory téměř 6 milionům Švédů). Pasivní indexová strategie, životní cyklus, nízké poplatky. Prostředky budou soukromým majetkem občana, budou se dědit a usilujeme o jejich ústavní ochranu před politickými zásahy budoucích vlád.

za druhé*

Naplnit tento pilíř ze dvou paralelních zdrojů. Jednorázově: přebytky důchodového systému 2026–2042 (cca 800 mld Kč, přesně 818 mld v cenách 2026) přesměrovat na osobní účty občanů místo do běžných výdajů státu, a to podle hybridního klíče 30 % za aktivní práci v přebytkové fázi + 70 % za roky v deficitní fázi 2043–2075. Trvale: povinný příspěvek zaměstnavatele 5 % hrubé mzdy (max. 50 tis. Kč/rok); pro OSVČ poloviční sazba 2,5 % s plnou daňovou uznatelností. Rozšiřujeme tím princip, který už od ledna 2026 platí pro náročné profese (zákon č. 324/2025 Sb., 4 % mzdy), z úzké skupiny na všechny zaměstnance.

Proč bude důchodový systém v letech 2026–2042 vykazovat přebytky? Jde o dočasný efekt způsobený parametrickými změnami v minulosti (hlavně omezení mimořádných valorizací, úpravy ve výpočtu důchodů a dalšími změnami) a také strukturou populace: silné ročníky 70. let jsou nyní stále ekonomicky aktivní a generace současných důchodců nejsou tak početné. Tento okamžik může být využit ke krytí běžných výdajů státu a plošným přídavkům, nebo k vybudování základny fondového spoření. Na rozhodnutí máme při nejlepším jedno volební období. Čas neúprosně utíká.

kdo se do rozdělení počítá

V tabulce jsou zahrnuti i „budoucí narození“, jedná se zhruba o 15 % z celkového počtu 9,19 milionu. Použili jsme proto projekci porodnosti NRR (střední scénář): kde plodnost roste z 1,37 (2024) na 1,50 (2029) a pak se drží. To dává zhruba 83–94 tis. narozených ročně. Jedná se tedy o čistou projekci.

Z celkového počtu 9,19 milionu osob je 7,77 milionu dnes žijících (kohorty 1965–2026) a 1,42 milionu budoucích narozených (kohorty 2027–2042). „Budoucí narození“ se do výpočtu zahrnují jen z přebytků těch let, kdy už žijí.

komu a kolik

Důchodový systém, jak je dnes nastavený, je postaven na solidaritě. Aktivní generace platí důchody, tzn. děti platí rodičům… Tato solidarita má ale jasné hranice. Kdo nese největší zátěž, měl by dostat jistotu, že jednou bude mít také důstojné stáří.

Rozdělení 800 mld. Kč tedy stojí na jednoduchém principu: nejvíce dostává ten, kdo ponese tíhu demografické krize. Použili jsme proto hybridní klíč, který kombinuje dvě hlediska v poměru 30 : 70. Menší část (30 %) odměňuje aktivní práci v období přebytků 2026–2042, tedy ty, kdo přebytek svými odvody vytvářejí.

Větší část (70 %) kompenzuje budoucí břemeno, tedy roky, které člověk odpracuje v deficitní fázi systému 2043–2075, kdy bude platit vyšší odvody a pobírat nižší náhradový poměr. Tento poměr 30 : 70 záměrně klade hlavní důraz na budoucí zátěž. Je to jádro celé reformy: kdo bude celý život platit vysoké odvody, a přitom dostane nízkou státní penzi, má dostat největší kompenzaci už dnes, a to ve formě prostředků, které se mu budou desítky let zhodnocovat.

plynulý model bez ostrých hranic

Nevytváříme žádné pevné kohorty se skokovými hranicemi. Místo toho aplikujeme jeden vzorec na všechny ročníky narozené od roku 1965 dále. Výsledkem je plynulá křivka. Mezi dvěma sousedními ročníky je rozdíl zpravidla jen několik procent, nikde není „útes“. Rozdělení sleduje ekonomickou realitu: starší ročníky dostávají méně, mladší a budoucí více.

dvě brzdy, které snižují alokaci u nejstarších

Předčasný důchod: aktivní období se pro účely výpočtu uzavírá 3 roky před řádným důchodovým věkem. Kdo má nárok odejít do předčasného důchodu, už fakticky stojí na prahu penze. Přirozený útlum nejstarších: ročníky, které jdou do důchodu do roku 2042, neodpracují v deficitní fázi prakticky žádné roky, a proto z části „břemeno“ (70 % objemu) téměř nečerpají. Není to vyloučení, ale přirozený důsledek toho, že tyto ročníky demografickou krizi neponesou.

demografický rozpis

Demografická data vycházejí z ČSÚ (věková struktura k 31. 12. 2024) a NRR (projekce porodnosti, střední scénář, Zpráva 2025). Skupiny níže nejsou „kohorty“ s vlastními pravidly, slouží jen pro přehlednost. Vzorec je pro všechny stejný.

kolik dostane každá skupina z první nohy reformy (přebytky)

Z celkového přebytku cca 800 mld. Kč připadá na jednotlivé skupiny následující objem. Největší díl jde k dnešním dětem a mladším dospělým, tedy generacím, které ponesou deficitní fázi v plné síle.

princip postupné alokace

Přebytky se netvoří najednou. Vznikají postupně 17 let, s vrcholem v letech 2031–2035 (ročně 66–71 mld. Kč v dnešních cenách). Každoroční přebytek se okamžitě připíše na individuální účty oprávněných osob podle hybridního klíče 30 : 70. Tím vzniká rovnoměrný, předvídatelný příliv a maximální čas na zhodnocení.

mechanika rozdělení

Každý roční přebytek se rozděluje podle pevné mechaniky:

Děti i budoucí narození se do části „Břemeno“ započítávají automaticky od roku, kdy se narodí. Generace narozené v přebytcích systému totiž budou ekonomicky aktivní v deficitní fázi. Dítě narozené v roce 2030 začne získávat nárok na svůj podíl z přebytků od roku svého narození (alokace mu přibude z každého následujícího přebytkového roku 2030–2042). Dítě narozené 2040 má nárok jen z posledních přebytků 2040–2042, takže jeho alokace je nižší. Odpovídá to tomu, že nebude ekonomicky aktivní v „nejhorších letech“.

deficitní fáze: proč je jádrem výpočtu

Po roce 2042 se důchodový systém podle projekce NRR propadá do trvalého deficitu. Právě roky odpracované v tomto období jsou základem pro 70 % alokace. Zde jsou klíčové body:

důchodový věk podle ročníku

Zákon č. 417/2024 Sb. postupně navyšuje důchodový věk nad 65 let, vždy o 1 měsíc za každý ročník po 1965, se stropem 67 let pro ročník 1989 a mladší. Tato hranice (a předčasný důchod 3 roky před ní) určuje, kolik let kdo odpracuje v deficitní fázi.

Tato kapitola ukazuje konkrétní dopady pro reprezentativní ročníky. Všechny částky jsou v reálných cenách roku 2026 (očištěno o 2% inflaci). Zahrnují pouze státní vklad z přebytků, povinný příspěvek zaměstnavatele se počítá zvlášť. Uvádíme dva scénáře reálného výnosu: 3,5 % p.a. (konzervativní) a 4,5 % p.a. (realistický).

měsíční přilepšení k důchodu z první nohy reformy

Samozřejmě musíme probrat asi nejdůležitější číslo pro občana: o kolik si měsíčně přilepší k důchodu z prvního pilíře. Předpokládáme výplatu rozloženou na 20 let (anuita s reálným výnosem 2,5 % p.a.), realistický scénář zhodnocení 4,5 %.

proč mladší dostávají více

Tento efekt je ekonomicky správný a v souladu s cílem reformy: kdo ponese největší tíhu deficitní fáze (vyšší odvody, nižší státní penze), dostane největší kompenzaci. Není to svévole, ale přesně změřená zátěž.

Přebytky 2026–2042 jsou startovací injekce, jednorázová příležitost, která za 17 let skončí. Aby reforma fungovala dlouhodobě a pomohla i generacím, které přijdou po roce 2042, potřebujeme trvalý zdroj peněz do nového druhého pilíře. Tím je povinný příspěvek zaměstnavatele.

Nestavíme nic od základu, princip povinného příspěvku zaměstnavatele už v České republice od 1. ledna 2026 platí. Zákon č. 324/2025 Sb. ho zavádí pro náročné profese (3. kategorie rizika) v sazbě 4 % vyměřovacího základu (§ 3). My ten princip rozšiřujeme z úzké skupiny na všechny zaměstnance. Není to tedy „revoluce“, ale spíš plošné rozšíření principu, který už dnes funguje.

mechanika příspěvku

Zaměstnavatel měsíčně vypočítá 5 % z hrubé mzdy zaměstnance (s ročním stropem 50 000 Kč) a pošle tuto částku přímo na osobní penzijní účet zaměstnance u Národního penzijního správce (nebo jiného, dle případné volby).

Příspěvek je osvobozen od daně z příjmu i od sociálního a zdravotního pojištění, úplně stejně jako dnešní dobrovolný příspěvek do 50 000 Kč podle § 6 odst. 9 zákona o daních z příjmů. Pro zaměstnance to znamená, že celých 100 % částky jde na jeho účet bez odečtení odvodů. Pro zaměstnavatele jde o daňově uznatelný náklad.

postupný náběh sazby: nezatížíme firmy skokově

Sazba 5 % nenabíhá najednou. Rozkládáme ji do několika let tak, aby se postupně „schovala“ do běžného růstu mezd (v ČR ~6 % nominálně ročně). Velikost firmy určuje, jak dlouhý náběh má:

co to dělá v důchodu

Naše čísla jsou v reálných cenách roku 2026 (po odečtení inflace). To znamená, že ukazují kupní sílu částek, ne nominální korunové hodnoty za několik desítek let. Aby byl výpočet poctivý, srovnáváme rentu z 2. nohy s tím, jaká bude reálná mzda v okamžiku odchodu do důchodu. Mzdy v ČR reálně rostou ~2 % ročně.

Když lidem říkáme „přilepšení 12 tis. Kč měsíčně“, je to v dnešních cenách. Za 35 let to bude mít stejnou kupní sílu, ale ve srovnání s budoucí mzdou (která mezitím vzroste) tvoří menší procento. Proto uvádíme i reálný náhradový poměr, tj. jaké procento poslední mzdy renta nahradí v okamžiku odchodu do důchodu.

osvč ve třech daňových režimech

OSVČ má dnes oproti zaměstnancům nevýhodnou pozici v 1. pilíři. Platí pojistné z minimálního vyměřovacího základu, a proto v důchodu dostává jen ~25–28 % příjmu místo 37 %. Druhá noha tuto situaci zlepšuje. Sazba pro OSVČ je poloviční (2,5 %), protože OSVČ nemá zaměstnavatele, který by za ni platil, a hradí si příspěvek sama ze svého zisku.

dopad na firmy

Buďme upřímní: reforma firmám něco stojí. Není to perpetuum mobile a nikdo zdarma nevykouzlí miliony. Když firma zaplatí 5 % z hrubé mzdy, znamená to ve skutečnosti trvalé zvýšení celkových nákladů práce o 3,74 %. Proč ne 5 %? Protože celkové náklady práce zahrnují i odvody zaměstnavatele 33,8 % nad rámec hrubé mzdy.

Nevymýšlíme nový systém, ale přebíráme osvědčený švédský model, který funguje od roku 2000 a je považován za světovou špičku. Jádrem je státní, neziskový správce s nízkými poplatky, vedle něhož si lidé mohou dobrovolně zvolit soukromý fond. Kdo si nevybere, je automaticky v tom státním.

národní penzijní správce

Národní penzijní správce bude samostatnou nezávislou institucí vytvořenou zvláštním zákonem, podobně jako dnes funguje Národní rozpočtová rada nebo Nejvyšší kontrolní úřad. Vzorem je švédský fond AP7, který spravuje úspory téměř 6 milionů Švédů.

Není to odbor ministerstva ani státní podnik. Jedná se o nezávislou instituci se zákonem definovaným posláním, která ze zákona nesmí tvořit zisk. Její poplatky pokrývají pouze vlastní provoz, nic víc.

Nejen ve Švédsku platí, že vláda nemůže jakkoliv zasahovat do rozhodování. Díky tomu se švédský fond za 25 let nikdy nestal nástrojem politiky. Správce nebude spekulovat ani vybírat jednotlivé akcie. Použije pasivní (indexovou) strategii, která kopíruje vývoj světových akciových trhů napříč tisíci firem. To rozkládá riziko a je velmi levné. Právě proto má švédský AP7 jedny z nejnižších poplatků na světě.

Toto vyžaduje krátké vysvětlení. Průběžný pilíř sice fyzicky žádné peníze neinvestuje, protože vybrané pojistné okamžitě vyplácí současným důchodcům. Přesto hodnota důchodového nároku občana v čase roste. Budoucí důchody se totiž počítají z průměrné mzdy v době odchodu do důchodu, ne z toho, co občan zaplatil před 30 lety. Když průměrná mzda v ČR reálně roste (dlouhodobě zhruba o 1–2 % ročně), roste s ní i hodnota důchodového nároku. To je „zhodnocení“ průběžného pilíře v ekonomickém smyslu a Národní penzijní správce ho má porazit.

Stejný cíl má i švédský AP7, jehož zákon mu přímo ukládá výnos alespoň o 2 % vyšší, než je švédský průběžný 1. pilíř. Přebíráme tedy osvědčenou konstrukci, která funguje 25 let a je jednou z nejúspěšnějších na světě.

rada správce

Navrhujeme, aby Národní penzijní správce řídila rada 9 členů, nezávislých odborníků s prokazatelnou kvalifikací v oblasti správy aktiv, financí nebo akademického výzkumu. Klíčové je, že žádný politický aktér nemůže jmenovat většinu:

Funkční období je 7 let, a tedy přesahuje volební cyklus. Žádná nová vláda nedostane prostor obměnit radu naráz. Navrhujeme výslovně zakázat účast politiků v radě, a to i 3 roky po skončení výkonu funkce, přičemž nutností bude minimálně 7 let praxe v oboru.

Pro ochranu osobních úspor občanů před případnými budoucími vládami (zkušenost Maďarska 2011 a Polska 2014, kde stát soukromé fondy fakticky zestátnil) budeme prosazovat ústavní ukotvení, skrze doplnění Listiny základních práv a svobod o ochranu prostředků na osobních penzijních účtech jako soukromého majetku, který nelze zestátnit ani jinak omezit.

životní cyklus a poplatky

Navrhujeme, aby se investiční strategie přizpůsobovala věku každého člověka, aniž by musel cokoli řešit. V mládí se jede na maximální výnos (akcie), s blížícím se důchodem se portfolio postupně přesouvá do bezpečnějších dluhopisů, aby těsně před výplatou nehrozil velký propad. Švédský model to nastavuje takto:

poplatky: jen na pokrytí provozu

Cílem je, aby správa nestála státní rozpočet ani korunu navíc a zároveň aby poplatky pro občany byly co nejnižší. Provoz se zaplatí z minimálního poplatku z objemu spravovaných prostředků. Pro srovnání: švédský AP7 vybírá v průměru 0,047 % ročně, tedy 47 Kč z každých 100 000 Kč. Tak nízko se v Česku hned nedostaneme (máme menší objem), ale princip bude stejný:

Vedle státního správce povolíme licencované soukromé fondy. Kdo chce, zvolí si je; kdo se nerozhodne, zůstává automaticky u státního správce. Ve Švédsku je v default fondu drtivá většina lidí. Je to tak dobře, protože je levný a kvalitní. Soukromé fondy podléhají stejnému stropu poplatků (0,5 %). Tím spojujeme jistotu (státní default) se svobodou volby.

jak se peníze vyplácejí

Naspořené prostředky se v důchodu nevyplatí najednou, ale postupně po dobu 20 let formou pravidelné měsíční renty. Zbývající část účtu se po celou dobu výplaty dál mírně zhodnocuje (cca 2,5 % ročně). Předpoklad 20leté výplaty odpovídá průměrné délce dožití: muži v 65 letech žijí v ČR průměrně 16 let, ženy 20 let (ČSÚ 2024). Nevyčerpaná část jde do dědictví podle nominovaného příjemce.

dědictví: jsou to vaše peníze, ne státní

Na rozdíl od dnešního průběžného systému, kde po smrti člověka jeho odvody nikam „nepřejdou“, jsou prostředky v novém pilíři soukromým majetkem, který se dědí. Přebíráme osvědčený australský model, kde si každý předem určí příjemce. Rozlišujeme dvě situace:

ochrana vašich prostředků

Aby lidé novému pilíři důvěřovali, musí mít jistotu, že jim peníze nikdo nevezme. Bez této jistoty by reforma neměla smysl. Proto stavíme na třech pilířích ochrany:

poučení ze zahraničí: co dělat a co ne

Reforma má dva paralelní dopady na státní rozpočet. Jeden jednorázový, jeden trvalý.

1. přesměrování přebytků důchodového systému 2026 až 2042

Jak jsme popsali výše, důchodový systém bude vykazovat kumulativní přebytek 818 miliard Kč v cenách roku 2026. Průměrně tedy 48 miliard ročně, ve vrcholných letech 2031 až 2035 až 70 miliard ročně. Za normálních okolností by tyto peníze měly skončit ve Zvláštním účtu rezervy důchodového pojištění (§ 36 odst. 3 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech) a sloužit jako částečná rezerva na pokrytí deficitů v letech 2043 a dále. V nejhorších letech (kolem 2060) by deficit v dnešních cenách dosahoval 150 miliard korun ročně, a to po započtení všech dosavadních parametrických reforem.

Problém ovšem nastal s vládním sněmovním tiskem č. 90 (10. volební období), který tuto „rezervu“ zrušil. Přebytky se tak nyní rozpustí v běžných výdajích, přičemž sociální oblast z nich nebude profitovat ani jako rezerva, ani jako investice do budoucích důchodů. Pokud naše reforma tyto peníze přesměruje na osobní účty občanů, znamená to z pohledu současné vlády ztrátu na příjmech státního rozpočtu ve výši 818 miliard za 17 let, tedy průměrně 48 miliard ročně, s vrcholem 70 miliard v polovině 30. let.

naše stanovisko k nároku státu na tyto peníze

Jako tvůrci této reformy zde ale otevřeně rozporujeme samotný nárok státního rozpočtu na uvedené prostředky. Pojistné má sice formálně charakter daně, tedy povinné, neekvivalentní a neúčelové platby do veřejného rozpočtu, přičemž z definice jasně plyne, že na konkrétní objem protislužby ze strany státu nárok neexistuje. Máme však za to, že pokud občan platí odvodové zatížení s konkrétním účelem (v tomto případě financování důchodového systému), měl by být skutečně dodržen, a neměli bychom z něj financovat jiné výdaje státu.

Pokud tyto prostředky nemohou (z důvodu vládní změny) ležet ve Zvláštním účtu rezervy důchodového pojištění, kde přiznáváme, že bez zhodnocování bychom z nich teoreticky přicházeli o desítky miliard korun na inflaci a ušlém výnosu, pak tedy navrhujeme, ať jdou na individuální účty občanů, kde se budou zhodnocovat a kde nakonec poslouží přesně tomu účelu, na který je občan platil.

2. pomalejší růst mezd a výpadek na pojistném

Druhý fiskální efekt přichází z nového povinného příspěvku zaměstnavatele ve výši 5 procent hrubé mzdy. Tento příspěvek znamená nárůst celkových nákladů práce o 3,74 procenta. Firmy tento nárůst nepokryjí ze zisku, ale postupně se promítne do pomalejšího růstu nominálních mezd.

To by teoreticky znamenalo i nižší výběr pojistného a daně z příjmu. Objem mzdových prostředků v ČR (tedy součet všech hrubých mezd vyplacených všem zaměstnancům za rok) se pro rok 2026 odhaduje na přibližně 2 525 miliard Kč po započtení nominálního růstu mezd. Pokud by mzdy v důsledku nového příspěvku rostly o 3,6 procenta pomaleji, mzdová základna by byla po plném náběhu sazby trvale o přibližně 3,6 procenta nižší než bez reformy. V dnešní kupní síle (ceny roku 2026) jde o rozdíl přibližně 91 miliard korun ročně, který se v nominálních cenách budoucích let postupně zvětšuje spolu s celkovým objemem mezd.

Z této částky standardně do veřejných rozpočtů putuje pojistné a daň z příjmu. Pro státní rozpočet konkrétně jde o sociální pojistné v plné výši 31,9 procenta hrubé mzdy (24,8 procenta platí zaměstnavatel a 7,1 procenta zaměstnanec) a o část daně z příjmu fyzických osob. Daň z příjmu se podle rozpočtového určení daní (zákon č. 243/2000 Sb.) dělí mezi státní rozpočet (64,89 procenta výnosu), obce (25,93 procenta plus 1,5 procenta) a kraje (10,23 procenta). Pro státní rozpočet to tedy znamená přibližně 39,7 procenta z poklesu mzdové základny. Teoretický nevýběr státního rozpočtu by tak činil přibližně 36 miliard Kč ročně po plném náběhu sazby v roce 2032 (v cenách roku 2026). Před tím je to méně, protože velké firmy zavádějí sazbu postupně tři roky a malé firmy šest let. Drobný dopad pocítí i obce a kraje (cca 4 miliardy ročně dohromady) v podobě nižšího výnosu DPFO ze závislé činnosti.

Toto číslo není reálný náklad státu, ale čistě teoretický nevýběr v hypotetické situaci. Tedy peníze, které by stát potenciálně mohl vybrat z hypoteticky vyššího nárůstu mezd.

Roční variabilita růstu mezd je obrovská a závisí na inflaci, hospodářském cyklu, situaci na trhu práce, geopolitice a desítkách dalších faktorů. Mzdy mohou v některých letech růst pomaleji i bez reformy, jindy mohou naopak růst rychleji a reformu plně absorbovat.

celkový obraz fiskálního dopadu reformy

Sečteno a podtrženo, ve vrcholných letech 2031 až 2035 znamená reforma pro státní rozpočet souhrnný dopad přibližně 105 miliard korun ročně, tedy zhruba 1,2 procenta HDP. Z toho necelých 70 miliard představují přebytky důchodového systému přesměrované na osobní účty občanů (reálný výpadek příjmů), a zbylých cca 36 miliard je teoretický nevýběr na pojistném a dani z hypotetického nárůstu mezd. Po roce 2042, kdy končí přesměrování přebytků, klesá trvalý dopad reformy na přibližně 36 miliard korun ročně dohromady, tedy zhruba 0,4 procenta HDP.

kde na to vezmeme?

Náklady reformy jsou reálné a nelze je zlehčovat. Jsme si vědomi, že reforma zhoršuje strukturální saldo sektoru veřejných institucí, které dle dubnové makroekonomické prognózy MF ČR pro rok 2026 činí mínus 2,4 procenta HDP.

Právě proto *generace nepřichází jen s touto reformou samotnou, ale paralelně předkládá vlastní návrh konsolidace veřejných financí s názvem „Pod 1 %“. Cílem tohoto balíčku je dlouhodobě udržet strukturální deficit pod jedním procentem HDP, což pokládáme za zdravou úroveň tempa zadlužování v situaci, kdy je na veřejné finance vyvíjen velký tlak. Ideálně bychom mířili ještě níže, přičemž jedno procento HDP považujeme za horní strop, který si země s naším demografickým výhledem ještě může dovolit.

Konsolidační balíček je nastavený tak, aby kompenzoval fiskální dopady této důchodové reformy a zároveň umožnil snížit strukturální deficit nad rámec uvedených nákladů. Důchodová reforma a fiskální konsolidace jsou tedy předkládány jako jeden propojený celek, nikoli jako dvě samostatná opatření, mezi kterými by si občan musel vybírat. Jsme připraveni prosazovat obě.

Demografická krize je tady. Počet seniorů v ČR vzroste z 2,3 milionu na 3,2 milionu během následujících 25 let. Současný průběžně financovaný systém pod tímto tlakem zkolabuje: náhradový poměr klesne z dnešních 45 % na 37 %, deficity dosáhnou −1,5 % HDP, a celé břemeno ponesou dnešní mladí lidé. Něco se s tím udělat musí.

co konkrétně navrhujeme

co tím získá konkrétní občan

Čísla mluví jasněji než sliby. Tady je, kolik si lidé v důchodu měsíčně přilepší navíc k 1. pilíři (v cenách 2026):

okno se zavírá*

Okno přebytků 2026–2042 je jednorázová, neopakovatelná příležitost. Vzniklo díky reformám důchodového věku (zákon č. 417/2024 Sb.) a tím, že silné ročníky 70. let jsou stále ekonomicky aktivní. Po roce 2042 systém znovu propadá do deficitů a šance je nenávratně pryč.

Současná vládní koalice se v rámci sněmovního tisku č. 90 rozhodla zrušit zvláštní účet rezervy důchodového pojištění, takže by se 818 miliard korun rozpustilo v běžných výdajích státu. Na to, abychom to změnili a peníze nasměrovali občanům na jejich osobní účty, máme při nejlepším jedno volební období. Čas neúprosně utíká.

naše vize*

*generace věří, že každý člověk v České republice si zaslouží důstojné stáří, a to ne jako milost státu, ale jako výsledek jeho celoživotní práce. Místo toho, abychom systém drželi na jedné noze, postavíme dvě: stabilnější, odolnější, spravedlivější. Mladí lidé budou mít vlastní úspory, ke kterým mají právo. Starší generace budou mít státní záruku. A budoucí generace dostanou systém, který nezruinuje je, ani státní pokladnu.

Reforma není dárek od státu. Je to férová mezigenerační smlouva: ti, kdo ponesou největší břemeno demografické krize, dostanou největší kompenzaci. Ti, kdo už dnes přispívají do systému, dostanou odměnu za svou aktivní práci. A nikdo nepřijde zkrátka, protože 1. pilíř zůstává nedotčen.