Programuji a učím na průmyslovce v Chomutově. Den trávím mezi kódem, robotikou a studenty, kteří za pár let budou rozhodovat o tom, jak tenhle kraj vypadá. Těžko mi pak může být jedno, co jim tu zbyde.
Ústecký kraj má na čem stavět. Zároveň se tu ale roky drží problémy, které se přenášejí z rodičů na děti: chudoba, exekuce, děti odcházející ze školy dřív, málo práce, u které jde růst. Nejsou to samostatné potíže. Jedna živí druhou.
Nesmířil jsem se s tím, že kdo chce dobrou školu, slušně placenou práci nebo klidné místo pro rodinu, musí odsud odejít. Chci dělat politiku, která problém nejen pojmenuje, ale dohledá jeho příčinu, opře se o data a přijde s řešením, u kterého jde změřit, jestli zabralo.
V technice platí, že když něco nefunguje, nestačí o tom dlouho mluvit. Musíte najít příčinu, navrhnout opravu, vyzkoušet ji a podle výsledku ji upravit.
Do politiky jsem nešel dělat kariéru. Šel jsem do ní proto, že samo se tady nespraví nic. A ten postup z techniky mi v ní dost chybí, většinou se skončí u prvního kroku.
Ústecký kraj nepotřebuje další nálepku problémového regionu. Potřebuje důvody, proč tady studovat, pracovat, podnikat a vychovávat děti.